Hadi jsou schopni přežít bez jídla po dlouhá období – týdny a někdy i měsíce. Nová studie naznačuje, že tato úžasná schopnost je způsobena neočekávanou nepřítomností v jejich genetickém kódu: chybí jim gen pro ghrelin, hormon běžně známý jako „hormon hladu“. Tento objev vyvolává základní otázky o tom, jak plazi regulují metabolismus a chuť k jídlu, a jaké důsledky to může mít pro pochopení lidských metabolických poruch.
Chybějící hormon a neočekávané vzorce
Výzkumníci Rui Pinto a jeho kolegové analyzovali genomy 112 druhů plazů a zjistili, že 32 druhům hadů zcela postrádalo gen ghrelinu a gen pro enzym potřebný k jeho aktivaci. Tato nepřítomnost byla neočekávaná, protože ghrelin je přítomen u jiných plazů, kteří mohou vydržet dlouhou dobu bez potravy. Ještě záhadnější je, že některým pravidelně krmeným chameleonům a ještěrkám tyto geny také chybí, zatímco krokodýli – schopní přežít bez jídla déle než rok – je stále mají.
Tato nekonzistence naznačuje, že role ghrelinu může být mnohem složitější než pouhé vyvolání hladu. Studie na savcích ukazují, že hladiny ghrelinu se po jídle skutečně zvyšují, což zpochybňuje myšlenku, že jeho hlavní funkcí je stimulovat chuť k jídlu.
Metabolismus, nejen hlad?
Pinto spekuluje, že nedostatek ghrelinu u hadů může být způsoben spíše jejich jedinečnými metabolickými procesy než hladem. Ghrelin je spojován s ukládáním tuku a reakcí na inzulín, ale metabolismus hadů může být natolik odlišný, že tento hormon nepotřebují. Jiní odborníci varují před přeháněním důležitosti ghrelinu a zdůrazňují, že je to jen jeden dílek složitější skládačky.
Co bude dál?
K úplnému pochopení role ghrelinu u plazů a jiných zvířat je zapotřebí další výzkum. Vědci plánují experimenty, aby zjistili, co se stane, pokud je gen ghrelinu odstraněn z krokodýlů nebo zaveden do hadů. Tyto studie by mohly vrhnout světlo nejen na fyziologii plazů, ale také na lidské metabolické poruchy, jako je cukrovka a obezita.
“Myslím, že v této oblasti bude mnohem více zajímavých objevů,” říká Todd Casto, evoluční genetik z Texaské univerzity v Arlingtonu.
Tento objev zdůrazňuje, kolik je třeba se ještě naučit o základních mechanismech, které řídí chuť k jídlu a metabolismus. Strategie přežití hadů a jiných plazů mohou obsahovat cenné vodítka k vyřešení těchto záhad.
