Climate Action Summit (COP30) OSN v Belemu v Brazílii je pod známým napětím: Zatímco většina zemí představila aktualizované klimatické akční plány, Indie – třetí největší světový producent uhlíku – zůstává významnou výjimkou. Zpoždění, které oznámil ministr životního prostředí Bhupender Yadav, posouvá předložení plánů Indie do konce prosince, což vyvolává otázky ohledně jejího závazku k ambiciózním cílům snižování emisí.
V sázce: Pařížské cíle a globální emise
Pařížská dohoda podepsaná v roce 2015 si klade za cíl omezit globální oteplování výrazně pod 2 °C, s ideálním cílem 1,5 °C. Současné politiky však selhávají: Program OSN pro životní prostředí (UNEP) varuje, že i když budou představené plány plně realizovány, emise do roku 2035 klesnou pouze o 12 %. K dosažení cíle 1,5 °C by bylo zapotřebí, aby emise ve stejnou dobu klesly o 35–55 %. Tato mezera podtrhuje naléhavost situace, ale mnoho zemí zmeškalo původní únorový termín pro předložení aktualizovaných plánů (National Determined Contributions neboli NDC) a některé jsou stále pozadu.
Pozice Indie: Povolání k odpovědnosti vyspělých zemí
Zdržení Indie není jen nedbalost. Dillí tvrdí, že vyspělé země, historicky zodpovědné za většinu emisí, musí jít v čele. Ministr Yadav opakovaně zdůrazňoval, že je zapotřebí konkrétní akce, nikoli nekonečná jednání. Trvá na tom, že rozvinuté země musí dosáhnout nulových čistých emisí rychleji a poskytnout rozvojovým zemím biliony, nikoli miliardy dolarů na financování klimatu.
Tento postoj odráží širší frustraci mezi rozvojovými zeměmi, které tvrdí, že ambiciózní modernizace ED nemá smysl bez finanční a technologické podpory bohatších zemí. Pařížská dohoda tuto podporu nařizuje, ale pokrok je pomalý. Na loňském summitu v ázerbájdžánském Baku vedla debata o financování klimatu k pobouření, když rozvinuté země přislíbily do roku 2035 pouhých 300 miliard dolarů ročně – což je hodně daleko od 1 bilionu dolarů, které požadovaly chudé země.
Globální finanční propast
Vyspělé země také tlačí na soukromé financování, které mnoho rozvojových zemí považuje za neudržitelné dluhové pasti. Někteří, jako Wopke Hoekstra z Evropské komise, navrhují, aby země jako Čína a Indie přispívaly na globální financování klimatu. To ignoruje historickou odpovědnost průmyslových zemí a skutečnost, že mnoho rozvojových ekonomik má nižší HDP na hlavu než některé evropské země.
Co to znamená?
Zpoždění indického plánu je příznakem většího problému: nedostatku důvěry a spravedlivého sdílení břemene v globálních klimatických opatřeních. Svět nemůže dosáhnout svých cílů, pokud rozvinuté země nesplní své finanční závazky a neuznají svou historickou roli v klimatické krizi. Pozice Indie, i když je kontroverzní, zdůrazňuje kritickou bezvýchodnou situaci, kterou musí COP30 vyřešit, má-li být dosaženo skutečného pokroku.
